Denny stál před laboratoří a při pohledu na východ bylo vidět, že už je ráno. Slunce vycházelo a ozařovalo nádherné písčité pláže jeho rodného města, kam už se hrnuli davy lidí, aby si obsadili místo, které se jim líbí. Dříve i on byl takový, ale nyní měl na paměti jen jedno. Dostat se z Johta do Sinnoh a k tomu se potřeboval dostat do přístavu, které bylo na druhém konci města.

Procházel se parky, kde si jako malý hrával se svými kamarády. Užíval si šumění stromů, se kterými si pohrával hravý letní větřík. Nyní mu to ovšem přišlo jiné. To že tu nebude, to že bude úplně v jiné zemi na úplně opačné straně koule. Přepadli ho pochyby.

„Hej ty!“

Denny se otočil a spatřil vysokou blondýnku v zelených dvojdílných plavkách, oranžovými vlasy dlouhými až nad zadek a krásně modrýma očima. „No?“ zaváhal.

„Nejsi náhodou trenér? Pokud ano, nechceš zápas?“ řekla dívka. Denny si souhlasil a následovně si všiml její vizitky, co měla na pravém kusu oblečení. Byla to plavčík z pláže. Jmenovala se Lindsy.

„Dobře. Zápas bude probíhat jeden na jednoho a zápas skončí, až nebude pokemon jedné ze stran moct pokračovat. Do toho Vaporeone!“

Denny se rozhlédnul kolem sebe a všiml si, že se kolem nich uspořádalo několik lidí, kteří na ně zvědavě valili oči. Stáli uprostřed parku, kde kousek od nich protékala řeka, ve které denny dříve chytal ryby. Bylo tam i dost stromů, takže vlastně stáli v chládku, i když Dennymu do očí pár slunečních paprsků padalo.

„Do toho Flamflu!“ Z pokeballu vyskočil roztomilý opičí pokémon, který Dennymu okamžitě skočil na rameno. „Teď jdeme zápasit,“ podotkl Denny. Flamflu se podíval na svého protivníka a postavil se proti němu.

„Tohohle pokémona jsem nikdy neviděla, ale vypadá zajímavě a jako ohnivý typ, takže to nebude problém! Vaporeone použij vodní dělo!“ Dívka nezahálela a stejně tak Vaporeon. Vodní dělo se řítilo na Flamflu.

„Vyskoč do té koruny strom!“ vodní dělo jen tak proletělo kolem a zasáhlo několik dětí. Ti se potom raději schovali za hustý keř. „Tak a teď použij uhlíkový útok!“ dodal Denny.

Ze stromu nad Vaporeonem se vyhrnula halda žhavých uhlíků. „Vodní dělo do té koruny stromu!“ vykřikla Lindsy. Vodní dělo pohltilo uhlíky a ještě pořádně zvlažilo korunu stromu, ze které vypadal napůl mokrý Flamflu.

„Jsi v pořádku?“ ptal se Denny poněkud zkroušeně. Flamflu se usmál a postavil se na nohy „skvěle tak teď použij hrabavý útok!“ dodal.

Flamflu zmizel v zemi a zůstala tam po něm jen hluboká nora. „Vaporeone musíš se dostat do vody!“ Vaporeon pár skoky skončil v řece, ve které zmizel. Doslova se ztratil z očí všem, co ho pozorovali. Oba pokémoni byli ukrytí dobrým maskováním.

„Flamflu! Vyskoč a použij do té vody plamenomet“ vykřikl Denny. Na druhé straně řeky vyskočil ohnivý pokémon a z tlamy mu vyletěl masitý plamen. Ten ohřál vodu a všechny ryby četně Vaporeona začali skákat z vody na břeh. „Zakonči to kousavým útokem!“

Vaporeon byl ovšem rychlejší než Flamflu, a tak se obratně vyhnul. „Skončíme to mi! Polární záři!“ Vaporeonovi se u tlamy začala tvořit duhová záře, která ho nepřipraveného srazila. Dopadl tvrdě na zem a nebyl schopný pokračovat.

„Flamflu, byl jsi skvělý, teď si odpočiň,“ řekl Denny. Vrátil ho do pokeballu a přistoupil k Lindsy, která hladila svého vítězného Vaporeona. „Byla jsi opravdu dobrá, děkuju za zápas.“

„Já děkuju, nato že jsi začínající trenér a ještě jsi měl typovou nevýhodu, jsi taky dobrý,“ usmála se. Poté vrátila svého Vaporeona a vyrazil svou vlastní cestou na pláž.

***

„Jednu jízdenku do oblasti Sinnoh,“ řekl Denny. Stál u budky, kde se prodávali lístky na loď. Starý muž něco namačkal na počítači, přezval si od Dennyho peníze a podal mu modrý lístek.

„Jede vám to za patnáct minut,“ pronesl stařec. Denny přikývl a poděkoval. Déle se s ním už nezdržoval a vyrazil do doku číslo 5, odkud loď vyplouvala.

Když tam došel loď, už stála v plné své kráse v přístavu. Měla blankytný plášť, který byl okolo celé lodi až na přední část, kde byla vytesaná z kamene mořská panna. Loď se jmenovala Mermaid 2, což jí vystihovalo.

Denny se na ní koukal a poté pohlédl na lístek, aby se přesvědčil o tom, že je to ta správná. Dále se dočetl, že cesta trvá zhruba pět dní, když nenastanou komplikace jako bouřky, nedostatek paliva a jiné.

Poté už nanic nečekal a nastoupil po bílém schodišti na loď. Muži v bílé uniformně předal svůj lístek a odebral se do své kajuty, která byla hluboko v lodi. Měla číslo 117. Nebyla nijak výjimečná až na okno, skrz které bylo vidět pod vodu. Dále tam byla obyčejná a dost nepohodlná postel. Stůl s židlí a odpadkový koš. Denny si lehl na svoji postel a začal usínat.